Modrá stuha

Prvenství v paroplavbě přes Atlantik patří americké lodi Savannah, která však ještě nabyla parníkem v pravém slova smyslu. Při příznivém větru používala plachty a při panenské paroplavbě z Ameriky do Evropy používala parní pohon jen na krátkých úsecích. Její plavba v roce 1819 trvala 26 dní.

Skutečně parní pohon při plavbě mazi dvěma kontinenty měla loď Curacao, která přeplula Atlantik roku 1827. Avšak pravidelná linka byla otevřena až v roce 1838 a plul po ní velkoparník Great Western.

Všechny tyto lodě používaly ke svému pohonu kolesa, což nebylo na rozbouřené hladině Atlantiku ideální řešení. Změna přišla s vynálezem lodního šroubu, který umožnil plné využití předností parního pohonu. Záhy poté došlo k události, která na desítky let ovlivnila rejdaře i kapitány lodí plujících severním Atlantikem. Bohatý a moře milující Angličan M.Hales nechal zhotovit nádherné klenotnické dílo s tím, že bude trofejí pro loď, která překoná rychlostní rekord v přeplavbě severního Atlantiku. Putovní cenu o Modrou stuhu představovala koule nesená bájnými mořeplavci. Měla být ozdobena miniaturními modely lodí, které získají Modrou stuhu.

Prvním držitelem ceny se stal v roce 1860 parník Britannia s průměrnou rychlostí přeplavby 10,7 uzlu. Další vítězové byli opět z Británie. V roce 1907 získal Modrou stuhu parník Lusitanie a po něm Mauretania. V roce 1912 se chtěl pokusit získat trofej anglický parník Titanic, považovaný za nejpřepychovější a nejbezpečnější plavidlo světa. Působil dojmem plovoucího města, byl 269 metrů dlouhý, 28,2 metrů široký, měl jedenáct palub. Mezi pasažéry první plavby Titanicu do New Yorku byli známí milionáři a jejich rodiny. Čtvrtý den plavby Titanic, přes varování, kterých se mu dostalo od dalších plavidel plujících v oblasti, narazil na plovoucí ledovec a potopil se.

Titanic vyplouvá na svou první a zároveň poslední plavbu

Ale ani tato námořní katastrofa závody o Modrou stuhu nezastavila. Společnosti konkurující si na trase z Evropy do Ameriky stavěly stále větší a výkonnější námořní obry. Po Britech získaly Modrou stuhu německé lodě Bremen a Europa. Do souboje zasáhli i Italové a jejich Rex se také podařilo ukořistit vzácnou trofej. Pro Angličany byla ztráta prvenství v lodní dopravě hotovou národní tragédií. Rozhodli se proto postavit loď, která by překonala německé i italské protivníky. Do souboje mezi námořními dopravci zasáhla však Francie. Normandie, první zaoceánská loď, která překonala délku 300 metrů, o výtlaku 79 280 tun, poháněná motory o výkonu 160 000 koní, na své plavbě z Le Havre do New Yorku, na kterou se vydala 29. května 1935, Modrou stuhu ukořistila. Přeplula Atlantik za 4 dny 3 hodiny 14 minut a dosáhla průměrné rychlosti 29,98 uzlů. Při zpáteční cestě do Evropy zlepšila Normandie svůj rekord na 30,35 uzlů. Francie vítala svou loď, hrdá na vítězství na moři.

Normandie výtlak 79 280T dokončena 1935

Angličané však mezitím dostavěli svou Queen Mary, a ta v srpnu 1936 rychlostí 30,63 uzlů připravila francouzské pýše ledovou sprchu. Avšak již v následujícím roce Normandie vytáhla Modrou stuhu opět na svůj stožár, dosáhla rychlosti 31,20 uzlů. V srpnu 1938 Queen Mary překonala tento rekord rychlostí 31,69 uzlů.

Do souboje o Modrou stuhu zasáhla druhá světová válka a slavní námořní obři museli narukovat. Normandie se uchýlila do New Yorku, kde ji v roce 1941 americké námořnictvo zabavilo a jako transportní loď prodělávala pod jménem La Fayette vojenské výpravy, které nepřežila. 9. února 1942 se při provrtávání dřevěné příčky vzňalo dřevo a zapálilo uskladněné plovoucí vesty. Newyorské požární sbory požár šesti tisíci tunami vody sice uhasili, ale rybník v podpalubí vykonal své dílo - při přílivu se loď převrátila na bok. Podobný osud měla i německá loď Bremen. Ta v době vypuknutí války kotvila v USA a během války shořela. Queen Mary sloužila v konvojích stejně, jako Queen Elizabeth, dokončená na začátku války.

Queen Elizabeth v roce 1947 Modrou stuhu vybojovala. O pět let později se stala držitelkou Modré stuhy loď United States průměrnou rychlostí 35,59 uzlů.